Upozornění:

     Tato kafráž je dlouhá. Při její tvorbě jsem se opíral o skutečného velikána, o Ivana Diviše.  I.D. je totiž v mých očích našim největším básníkem. V materiálu se objevuje i František Hrubín, snad jsem tam tak trochu i já.  Je to tudíž jako koláž, v níž bídný výtvarník vlastnoručně “mrví” skvostné dílo mistra.  S texty manipuluji dost svéhlavě a panovačně.  Materiál, vlastními silami poškozený, posléze sebevědomě (patrně přehnaně emotivně) kafrám. Je možné, že to vše může někdo posuzovat jako poškozování cizí věci. 

     Ale pozor! Vzdát upřímný hold panu Divišovi bylo pro mne tou nejsilnější motivací. Zejména proto jsem tuto kafráž sesumíroval, proto ji nosím v hlavě – slovo od slova (a rád ji prezentuji, pokud je příležitost).

     O to více mě tedy mrzí, že asi 99,9% obyvatel ČR básníka Ivana Diviše vlastně nezná.

 

      Předmětná kafráž má jistý potenciál výbušnosti, sám jsem se o tom přesvědčil. Pro některé jedince je velmi těžko stravitelná (ani já nejsem tak úplně ztotožněn s každičkou větou materiálu). Při kafrání jsem byl tu i onde okřikován a napadán. Pravda, především slovně, někdy však bylo nakročeno i k pokusu o inzultaci fyzickou. Drobný náznak téhož jsem před několika lety zaznamenal i na Okrouhlíku, při mém přednesu u příležitosti padesátin bratrance Martina V. 

     Ano, trochu přeháním – což je mi občas vlastní.

 

 

     Výbušná kafráž

 

Co to bylo, co mě tak poranilo?

Která pěst vedla úder, jež mi zdeformoval srdce – a to jeho sval i projekt.

Ale snad nejstrašnější je, že ta pěst je mlhovinná, 

či, že snad ani nepatří člověku.

Co však ale může, po úderu fantasmatu, z člověka zbýt?

A kdo se vůbec odváží znovu zaobírat onou zhroucenou zmuchlaninou, 

tím zkrvaveným zajochem tetelícím se v noře?

A kde je ten lék, který prolit hrdlem, dopadnuv na dno žaludku a přišeď v krevní oběh, 

způsobí to jediné možné – znovuobrození?

Snad žena? - Alkohol to býti nemůže.

 

 

A tak se kopu, tak se kopu, tak se kopu do řitě,

levý kotník, pravá pata – jde to velmi složitě.

Ivane! Františku! Hugouši! Už se o o mě zas pokouší,

Ivánku, Frantíku, mohu – smáčeti ve verších nohu?

Slyšíte! Oni souhlasí, prý čeká mne brzy již bezčasí.

 

 

Inu, proč tomu neuvěřit.

Vždyť v jistém ohledu, v tom nehmotném, mám všechno – tak jako každý člověk.

I svého génia - i svoji kolosální tupost.

Též své rozhořčení, svoji shovívavost a své rouhání.

A kdesi – v skrytu duše, možná i tajné tušení o svatosti.

Také svůj um a zkum, svoje nadání, 

svou lásku k hudbě i naprostou amúzičnost.

Též svoji radost a svůj skrytý žal.

Ano, jistě, proč tomu neuvěřit, 

vždyť co do vloh a vybavenosti vlastně není lidí privilegovaných.

 

 

Jenomže. Jenomže!

Archanděl Gabriel stojí u pípy a točí.

Archanděl Michael roznáší – a ve tři odpoledne zavolá silným hlasem:

Das Gericht richten - je prostřeno!

Všichni odejdou, jen Bůh, ten z hořícího keře, 

ten starý rockefellerovský kretén, přisedne k tabuli.

Ááá – tak tady bychom měli jedno pivínko,

a jedna Osvětim, Gaza, Kábul – další conquista, skvěle dobité území.

Ráčíte conquistu více propečenou?

A tady bychom měli jedno stvořeníčko – to vaše...

A Bůh žere a žere. Žere lidi - a nejraději ovšem děti, tak pět set holoubků k večeři.

Šmakuje mu, zapíjí krví – jeho apetit je k nevyblití,

ale my, my v tom máme žít!

 

 

I tady u nás, v Česku, viď, Františku Hrubíne.

Ty Čechy krásné, Čechy mé...

Obraze rámu prastarého, kolikrát už vyrvali tě z něho,

že oprýskali barvy tvé.

Až do tmy hrobů, aby ve slavný den znovu,

pro zraky žárlivé,

napjal jej rámař starodávný...

Viď, Frantíku Hrubíne, toť Čechy krásné, Čechy mé.

 

 

Co na to říkáš, Ivane?

     Čechy? Nikdy k nim nemělo dojít!

A to od knížete Václava, 

který místo aby vládl pěstoval vinou révu pro mešní účely – což mě sere nejvíc.

Zcela po právu ho zavraždil vlastní brácha, který vládnouti chtěl.

A právě toho modliče vybral si lid mé země za svého patrona.

     Země Přemyslovců, svévolných grázlů, 

kteří genocidu řešili rozvalením svého ožralého těla do lenošky.

A holbu, další holbu sem.

     Země velkovraha Jana Žižky.

     Země snad jediného panovníka slušného, Jiříka z Poděbrad,

na kterého ovšem nikdo nedal.

     Země Panské jednoty a sirotků, těch předvoditelů Čechů dnešních.

     Země pyskatých Habsburků – a dlouhých sledů jejich přisluhovačů.

     Země Ády Fýry – kníra, knírka, knírečka,

- a kolaborace s jeho pochopy.

     Země Václaváku, toho našeho “Trafouše” s písničkami:

Koupím ti korkáče, číčo, za čtyry padesát pí...,

viď, Františku Hrubíne, toť Čechy krásné, Čechy mé.

     Země Ben Ešedy a jeho jezevčíkovitého odjezdu do Moskvy.

Toho naivního vola, který chtěl mít tuto zem mostem mezi západem a východem.

Nasrat! Tak lávkou přes Botič.

     Země Saši Tupčeka a Černíka-kominíka.

     Země opakovaného zrádce národa – generála Ludvíka Svobody.

Je u Boha, za co toho generála dostal, když vynikal toliko luštěním křížovek.

     A vrchol podesranosti: Trapná kolaborace s normalizací,

uvozená článkem Rudého práva slovo do vlastních řad.

A kryptobolševický čuník Jan dvojité W podepisuje v aule Národního divadla antichartu.

     Země, která tradičně vyvražďuje své nejlepší lidi.

Zavraždili kardinála Trochtu – “má bejt”? Utrápili Jana Patočku - “no a má bejt”?

     Země, která má nejraději z ostudy kabát!

     A samozřejmě – i země Jaroslavů Seifertů,

kteří obdrží Nobelovu cenu, ačkoli v životě nic pořádného nenapsali.

     Jo, jó! - Je to k posrání, ale jen se neposrat – jen se z toho neposrat!

 

 

Přehlédnu-li tedy oblouk, jež dal démon opsat mé bytůstce,

od nevinného kluka do klnoucího strace,

a přehlédnu-li šar ženských – těch bestií – a mužů podlců, 

a připočtu-li nesdělitelné – i onu přísavku poezie, jež mne neopustila,

snad že jsem jí nebyl neúchylně věrný,

potom musím konstatovat, že to bylo úchvatné i nespravedlivé dobrodružství,

hra kočky s myší, překlenutá vesmírem, občas naplňovaná i úplnými zbytečnostmi, 

například hokejkou, či fotbalovou mičudou.

Že to bylo dost hnusné, ale někdy zas nádherně prozářené.

Dobrodružství od Péti Špekaje k Hugovi pokleslému...

 

...ale co to? Co nyní? Teď slyším plivat osud:

Ty mizero, ty prevíte! S tímto už prdel si vyliž – vždyť je to hlavně Diviš!

Hugíčko Honsi – to snad raději mrníka hoň si!

A ještě jedno připomenutí:

Hugoune, talent, to je zajímavá věc,

ale talent bez statečnosti, to je jako dort s polevou z hoven.

To je darovanost a nezáslužnost, schopná podati tak ampuli s luminalem,

ale na tomto světě nenadělá nic, vůbec nic.

 

 

Ivánku, Frantíku!  Jak dál? 

Zdalipak ještě mohu smáčeti ve verších nohu?

Mlčí, ticho, klid – asi už šli spát, neb začal jsem je srát...