Ja som kokot, ty si kokot!

    

V dřívějších dobách – a trvalo to vlastně několik desítek let, byli určitou součástí osadního života i vojáci. Okrouhlík  tomu svým umístěném, mezi dvěma vojenskými prostory, prostě přímo nahrával. Běžné přesuny menších skupinek vojáčků (pěšky, někdy i poklusem) vcelku ničemu nevadili, prostě to tehdy “patřilo k věci”. 

     Co ovšem občas bylo  až protivné, to bývaly podvečerní invaze vojáků do hospůdky “U Billa”. Pravda – i oni měli nárok hasiti žízeň (někdy přímo “žížeň”) dobrým pivem, občas i něčím ostřejším, sem tam to ovšem přerůstalo do hrůzného hukotu a šrumce. Někdy jich prostě bylo v hospodě až přespříliš.

     Složení těch žíznivých vojsk bylo národnostně různé: národnost česká, slovenská, maďarská – možná i další. Jejich hlasité projevy tudíž byly specificky laděné, až na hranu únosnosti, možná i za ní.

     Jednou už mi to nedalo a věnoval jsem jim u osadního táboráku  (ten tedy byl většinou bez vojenské účasti) nedlouhou kafráž. Docela se to líbilo. Psal se rok asi tak  1983.

          

 

Ja som kokot, ty si kokot, všeci vy ste kokoty,

zožerem sa, zochlaščem sa, buděm revať sprostoty.

 

Ja to jebem, ty to jebeš, pohár musím dostať,

tůto vašu sprostů krčmu móžem iba osrať.

 

Ic do piči, ic do riti, chaty pojděm ochčať,

keď som smedný ako ťava, chcom tu ďalej ostať.

 

Prázdý pohár na piču je, taký ozaj jebem,

rozrubu ho, kokot taký, na všetko tu serem!