Úvodem: 

Nevím, co mě to tenkrát v hospodě popadlo, bylo to v první polovině sedmdesátých let minulého století. Jednoho příjemného večera jsem si tam začal prozpěvovat text, který se mi usídlil v hlavě. Ten text byl (a je) pitomost vpravdě kapitální, ale stalo se.

Intonoval jsem prachbídně, rytmus dosti zoufalý. Má úporná  snaha však vedla  k tomu, že mě smějící se kamarád Fous začal doprovázet na kytaru, dokonce mne mistrovským nástrojem začal podporovat i Pepík- houslík, řečený  Sup. Ano, lidi se smáli, bavili.

Ani tomu už dnes uvěřiti nemohu, ale i po mnoha letech jsem na osadních akcích občas zaslechl ono potměšilé: Hugo, dej mrkev...

 

Mrkev

 

Mám doma na zahradě velikánskou mrkev,

již ze značné vzdálenosti je vidět její větev.

Je to statná hlíza, korunu má jak jilm,

a já už se těším, až ji jednou sním.

 

Hop a hup ty krasavice, hop a hup pojď na můj chrup,

hop a hup ty krasavice - rád už bych tě slup.

 

Mám doma na zahradě třešeň jako bonsaj,

kuličky má malinkaté jak pěstitel Honsaj,

plůdek její droboučký je, asi jako kmín,

a já už se těším, až jej jednou sním.

 

Hop a hup ty krasavice, hop a hup pojď na můj chrup,

hop a hup ty krasavice – rád už bych tě slup.

 

Dlí u mě na rybízu pracovitý pavouk,

plete sítě pavoučici, co jí včera našouk.

Pavoučice, ta potvora, od té chvíle sní,

že pavouka co jí našouk k večeři dnes sní.

 

Hop a hup ty pavoučice, hop a hup pojď na můj chrup,

hop a hup ty uličnice – také bych tě slup.