Oslavovači a opěvovači oslavičů

------------------------------------------

 

      Před mnoha lety jsem dospěl k závěru (možná chybnému), že každé větší oslavě životního jubilea kteréhokoliv jedince prospěje, je-li někým realizován proslov k oslavenci. Nikterak dlouhý a raději méně než více okázalý. Že taková konkrétní pozornost centrální figuru potěší, že i další přítomní věc přijmou jako oživení děje. Proto jsem ve svém životě učinil poměrně dost takových výstupů – a to na mnoha různých místech. Na pracovišti, v hospodách (i u Billa), též jinde. 

     Někdy se mi zadařilo docela dobře, oslavenec byl spokojen (ojediněle i dojat), občas to jistě nebyl žádný zázrak – ale nikdy jsem za své počínání nebyl sprdnut, natož zpohlavkován a vyhnán. 

     Občas se ovšem přihodí, že není co konkrétního vyslovit (ať už pro zanedbanou přípravu mluvčího, či pro toliko povrchní znalost oslavence) – a přítomný lid přitom nějaké slovo očekává. K tomu je docela dobré míti v rezervě (a v paměti) něco “univerzálního”, s čím lze vcelku přiměřeně uspokojit oslavence i oslavovače.

     Osvojil jsem si takový text, myslím, že docela zajímavý, a občas jsem jej použil. Autorem toho povídání nejsem já, je jím Ivan Diviš, tedy člověk, jehož si nesmírně vážím. Text není žádným mazlivým pohlazením, či dokonce omamnou sladkostí – vede spíše k zamyšlení. Přitom nepamatuji, že by někoho roztrpčil či zarmoutil.

     Třeba se to nedlouhé povídání někdo další naučí – a občas i použije. Byl bych tomu rád, ani Ivan Diviš by se jistě nezlobil.

 

--------------------

 

 

          Oslavovači a opěvovači oslavičů, 

mají právo, snad tedy mají i nárok.

 

          Ale jen žádný přehnaný optimizmus, vždyť to je světonáhled mloka, či pulce.

Ovšem ani žádný zbytečný pesimismus – i ten spadá do nejnižších tříd.

 

          Jakmile jen zaslechnete jakýkoliv produkt alá nesmírně šťastný život – hned šup s ním do popelnice,

jinak si zasviníte záchod.

 

          Vždyť co by se měl člověk snažit znát – a postupně se k tomu dobírat,

to je přec pevný základ - a ne kymácivá věž.

 

          A do základu je vryto:  Jsi tu míň než příležitostný host.

Každý musí učinit tu trpkou závěrečnou zkušenost, nikdo nebude vyňat, nikdo nebude opomenut.

 

          Člověk by měl už po třicítce vědět, že má vlastně polovinu života za sebou.

 

          Kdyby si všichni dospělci bez hysterie uvědomili, že vlastně zakrátko zemřou,

nemyslím, že by se z náměstí ozýval nekonečný nářek, ani by nebylo slyšet vášní párané hedvábí.

 

          Byla by vcelku pohoda, asi jako o příjemném odpoledni v červnu.

Užitečno a sladko bylo by žít takovém společenství vědoucích...

 

 

 

Tak tedy oslavovači – a opěvovači oslavičů – hodně štěstí, spokojenosti a pohody. 

Na zdraví!