Nová stránka

Vánoční vědecké pojednání

 

Když jsou bílé vánoce - svátky pohody a klidu,   

každý je víc naměkko - a má blíže k lidu.

Vypráví se historky, - když chce se někdo svěřit,

i prapodivným výkladům - jste ochotni věřit.

 

V tom čase plném pohody, - v knajpě vrznou vrátka,

a  dovnitř vejde jihlavských,  - turistů osádka.

Hned vykládali o výletě, - a jak počasí je krásné,

že jeden z nich je vědátor, - to záhy bylo jasné.

 

Při pohledu z okna ven, - se snažil stále pochopit,

co dlouhé brázdy na rybníku, - mohlo asi způsobit.

Zamyšleně chvíli hleděl - na zasněženou hladinu,

pak obrátil se s výkladem - na turistickou rodinu.

 

„Hle ten úkaz přírodní, - co na ledě se tvoří,

teď fyzikální zákony - můj výklad podpoří.

Když studené a teplé proudy - ve vodě se srazí, 

tak vytváří na ledu -  takové úkazy.“

 

Jak úžasný to znalec vědy, - jak vysvětlil ten úkaz,

to je přece pro vznik brázdy - přesvědčivý důkaz.

Houf obdivných pohledu - se do znalce hned noří,

jen hospodská svým výkladem - jeho ego zboří.

 

„Výklad je to vskutku smělý, - to se musí nechat,

nemohu však skrytou pravdu - nechat déle čekat.

Jiný proud než vy tvrdíte, - tyhle brázdy tvaruje,

to osada si do hospody - přes rybník cestu zkracuje.“

 

 

 

 

Únor bílý Dibl šílí.

 

Jednou takhle v únoru, - když bylo pěkné počasí,

rozhodl se Karel Dibl, - že s bruslemi se vytasí.

„Led je sice trochu měkčí, - to však myslím nevadí,

moje super tuzex brusle - si s tím lehce poradí.“

 

Otřel rez a vyhnal škůdce - z toho svého pokladu,

hnal se rovnou za Ferikem - a měl skvělou náladu.

„Polez ven a jdeme bruslit, - když strach nemáš a seš chlap,

slabší led tě neodradí, - nemůže se ti nic stát“

 

Už Dibl  krouží na rybníce - od bruslí mu voda cáká,

jenom abych do té vody - nespadl na záda.

Zlehka krouží, při tom dělá -  zajímavé pózy,

ten talent, co má na bruslení - mu museli dát bozi.

 

Ani Ferik, statný bruslař, - Diblovi už nestačí,

jak rychle mezi  kalužemi - svoje brusle roztáčí.

Když se daří, tak se daří, - počasí nám přeje,

nejlepší je na bruslení, - když sluníčko hřeje.

 

Když tu náhle kreš a faul, - led pod bruslí puknul,

a Dibl jako Titanic - pod led celý hupnul.

Kdyby tahle exhibice - neskončila faulem, 

nemusel by Dibl k břehu, - navracet se kraulem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bramborové Faux pas

 

Když je venku v lednu mráz, v hospůdce je dobře zas.

Dáš si víno, rum či pivo, a je tady hnedle živo.

Tak počasí navzdory, se v knajpě pečou brambory.

Dám vám jednu dobrou radu, kdo přijde pozdě, utře bradu.

Jenina měl chvátat víc, nedostal už zhola nic.

Nezbyla už ani slupka, jen na stole soli kupka.

Hospodská plech sbalila a k mycáku s ním valila.

Když tu náhle, co to bylo? Něco se tu objevilo.

Bez zbytečných otázek, brambor jako obrázek.

Vysvětlovat začla marně, že neschovala brambor schválně.

Osadou se nesla fáma, že na hospodskou padne rána.

Co se jí brzy přihodí, že z hospody jí vyhodí.

 

-------------------------------------------------------

 

 

Řezňova rybářská romance,

 

Rybář to je zvláštní tvor, - to vidět je už z dálky,

i k vodě chodí v maskáči, - jak kdyby šel do války.

Pro něj je to vskutku boj, - když z vody tahá mřenku,

a dme se pýchou, když je z vody, - po hodině venku.

 

I ruce má prý delší - než obyčejný lid,

aby mohl ukázat, - jak velkou rybu chyt.

Rybář za to nemůže, - to lovecký je pud,

když ňákou vodu uvidí, - hned hodí do ní prut.

 

Ten úvod není zbytečný, - ať každému je jasný,

proč Řezňa ryby chytat chtěl, - i tam kde se to nesmí.

„Žádné velké pytláctví, - mě stačí jeden hrouzek,

pro dravce z něj potom bude - moc lákavý kousek“.

 

Tak nahodil a radši zmizel - do své chaty pod hrází,

nemusí ho nikdo vidět, - jak kolem vody obchází.

Když tu náhle zvuk motoru, - kdo to mohl čekat, 

že sekáč trávy z obce přijel - na pláž trávu sekat.

 

Řezňa chápe, že teď těžko - prut si z hráze odnese,

když tam pro něj drze půjde - následky si ponese.

Musí pole vyklidit, - když nestojí o konflikty,

zvlášť když sekáč právě zvedá - z hráze Corpus delicti.

 

„Ha, pytláku mám tvé zbraně, - starosta to ocení,

až si k němu pro prut přijdeš - zuby na tě vycení.“

„Tady končí každá sranda, - je mi jasné, že zle je,

hrouzka nemám, prut je v háji“, - Řezňa tiše zakleje.

 

„Prut oželím, hrouzka taky, - identitu utajím,

v hospodě však, co se stalo, - před osadou netajím“.

Tak se příběh ze všech úhlů - probíral až do noci,

Koblížek má v obci styky, - rozhod se mu pomoci.

 

 Starostovi řek aby prut-  Řezníčkovi vrátil,

 tím však Řezňa střežené své -  inkognito ztratil.

Jak to bývá s dobrou vůlí,  - někdy jen to nestačí,

takže teď už v obci ví se, - kdo na Okrouhlíku pytlačí.

 

Jenom jednu informaci - jsem v příběhu ztratil,

jestli se ten prut Řezňovi  - doopravdy vrátil.

 

Lívance

 

Když Hanka chtěla sladké hody, - nasbírala lesní plody.

Vždy když smaží lívance - Fousovi je do tance.

Borůvková k tomu pěna, - šikovná je Hanka žena.

I Fous volá z křesla „ouha, - Hanko ty jsi moje touha.

Jen trochu pospěš ty má touho, - trvá ti to příliš dlouho.

Tlak mi stoupá jako rtuť -  na lívance už mám chuť.“

 

V tom náhle někdo udeří, - několikrát do dveří,

Hanka říká „to mi věř, - to bude nejspíš lesní zvěř.“

Tak těsto z rukou otírá - a dveře tiše otvírá.

Není to však žádná srna, - to je jenom Eva z Brna.

A hnedka hlásí v hantecu , - že přiklapala z Oltecu.

 

„Hned jak jsem si stópla k oknu, - merčím, že máš ňákó hoknu.

Už nemusíš mi nic ceknót, - už vím, jak ti móžu helfnót.

Jen odhodím si z čela loknu - a z borovek já pěnu sfóknu.

Jen mi hókni Hanko čím, -  já tu pěnu ufachčím.

Hele mixér, to je prima , - nebude to žádná dřina.

Fous nám k tomu Honky Tonky - může zahrát ňáký zonky.

Než s klofnou hókne dvě, tři pecky, - lívanců só plný necky.“

 

Sotva Eva mixér zapla, - všem přítomným čelist spadla.

I Fous přestal ihned hrát  - a asi ho i přešel hlad.

„Nově teď tu chatu naší,  - fialový přeliv krášlí.“

I na stropě jsou maličký, -  borůvkový hvězdičky.

Jaké bylo další dění,  - o tom tady záznam není.

Jasná je však jedna věc, - nemilá to byla věc.

Nebylo jim do tance, - a suché jedli lívance.

 

 

 

 

Okrouhlické zámky.

 

Zámek to je skvělá věc, - když majetek chrání,

a lapkům a všem pobertům  - ve zločinech brání.

Někdy ale může se - státi u sta hromů,

že ani svého majitele - nechce pustit domů.

 

Sup by mohl vyprávět, - jaký to je pocit,

když před zamčenými dveřmi - najednou se ocit.

Já nemůžu dovnitř, - Mája zase ven,

to zas dneska do prkýnka - mizernej mám den.

 

Marně klíčem v zámku štourá, - nemohlo ho napadnout,

že perko v zámku může prasknout - a takhle hloupě zapadnout.

Nezbývá mu nežli někde  - sehnat pomocnou ruku,

teď může jen dírkou v zámku -  dělat na Máju KuKu.

 

Naštěstí se pomocníci - sehnali za chvilku,

a za nedlouho i otevřeli  - tu Supovu vilku.

Tak se chrabrým záchranářům - daří Máju zachránit,

 a její smrti od hladu - progresivně zabránit.

----------------

Sup však není jediný, - kdo u dveří narazil,

A zámek příchod do obydlí – bez pardonu zarazil.

Nevím, jestli tohle nejsou, - jenom ňáké pomluvy,

víte přece, kolik toho - někdy lidi namluví.

 

Prý že Ferik taky někdy - v noci s dveřmi zápolí,

když z hospody k Daně domů - včasný odchod nezvolí.

Když pak najde zamklé dveře, - řekne si co naplat,

nezbývá mu než se domů - po žebříku drápat.

 

V kondici je díky sportu, - a taky si je vědomý,

pár výstupů po žebříku - to ho nikdy nezlomí.

Až jeho zručnost na žebříku - obec Čížov objeví,

možná místní sbor hasičů - zájem o něj projeví.

-----

--------------

A do třetice, co se týká - zamčeného zámku,

událost, co prý se stala - v Okrouhlickém ranku.

Kdo ví jaké okolnosti, - záměr nebo náhoda,

vedly k tomu, že se stala - tahle třetí příhoda.

 

Před hospodou bylo ten den - doopravdy živo,

Jídla pití bylo dost - a tak to tady žilo.

Pták slavil své narozky - a jak už to tak bývá,

každá správná oslava - svou příhodu mívá.

 

Jenina v té příhodě - hlavní roli obsadil,

začlo to když, před hospodou - ke stolu se posadil.

Né, že by se opíjel - a pak klopýtal do schodů,

Jenom déle než obvykle, - se stále neměl k odchodu.

 

Když bylo značně po půlnoci - konečně se zved,

že je už tak pozdě neva, - vždyť je doma hned.

A opět stejný scénář, - co jsme tu už slyšeli,

klika tvrdá, zevnitř klíče - a Dana dávno v posteli.

 

Copak já si nyní počnu, - Danu jistě nevzbudím,

kdepak já ty kosti svoje - dneska asi uložím.

Tu Miládka nabídla mu - pomocnou svou ruku

„U nás v chatě uložím tě - ty nešťastnej kluku“.

 

A tak díky Miládce,- mohl býti rád,

že nakonec nemusel - do lesa jít spát.

Ráno cestou domů zjistil, - snad dá se věřit tomu,

že boty nechal u Miládky - a v pantoflích šel domů.