SEBEKRITIKA  A  PROSBA

 

     Když prý dokážeme problém správně pojmenovat, máme jej z poloviny vyřešen. Veden touto krásnou poučkou, pojmenovávám zřetelně svůj problém: Konzumace alkoholických nápojů.

 

     Abych mohl s relativním klidem očekávat předpokládané padesátiprocentní zlepšení svého stavu, považuji za potřebné pojmenování problému dále rozhojnit. Předesílám – jen vzdáleně mi záleží na tom, že při růstu spotřeby alkoholu společnost ztrácí schopné lidi, klesá produktivita práce, rostou náklady na zdravotnictví a přibývá trestných činů. Vadí mi též toliko okrajově, že pod vlivem alkoholu je pácháno 42% vražd, třetina znásilnění a čtvrtina loupeží. Vím ale prokazatelně, že mně osobně konzumace alkoholu činí stále zapeklitější potíže.

 

     Požiji-li velké množství alkoholu, projeví se u mě abnormálně rychle vysoký stupeň opilosti a následně značné fyzické problémy, bolestně odeznívající i několik dní. K takto těžké opilosti (ožralosti) se nepřivádím často, ovšem tolik již o sobě vím, že ani zdaleka nejsem do blízkého budoucna od těchto stavů oproštěn. Piji-li tedy jako hovado, také jako hovado trpím. Tak jest, pln lítosti to akceptuji.

 

     Požiji-li průměrné množství alkoholu, je v mém případě i tak zbytek prožívaného dne výrazně znehodnocen. Po kratičké počáteční euforii jsem nadměrně vyčerpán, zklamán sám sebou, jsem apatický, ospale oťáplý. Zralý k ulehnutí a k neklidnému spánku opilce. Problém zbytkového alkoholu odeznívá v tomto případě obvykle polovinu následujícího dne. Takto nějak to je – bohužel.

 

     Mohlo by se snadno zdát, že vše bude jak má být, vypiji-li pouze velmi malé množství alkoholického nápoje. Pozor! V mém případě tomu tak není. Problémy přichází, a to rozhodně v míře nezanedbatelné, neb se jedná o projevy odpudivé, specifické povahy.

 

     I při pití slaboučkém, takřka nepatrném, ztrácím totiž velice mnoho z přirozené a zdravé soudnosti. Záhy chybně hodnotím část svého okolí – a vše vyústí v následný protivný jev: V tomto svém stavu mírné opilosti mám nutkání příležitostně sahat na ženy, na některé své známé, kolegyně, kamarádky. Prostě se jich hodlám dotýkat. Mé dotyky snad ani nemají cíleně směřovat na choulostivá místa – i když, které místo vlastně není u ženy choulostivé? Přitom mé nutkání k dotyku není až tak jednoznačně motivováno tím, že bych se já sám žen dotýkati každopádně chtěl, či po tom dokonce intenzivně toužil. To možná kapánek také, ale jenom maličko. Žen se chci dotýkat především proto, že mám při své mírné podnapilosti nutkavý pocit jejich potřeby dosáhnouti mého dotknutí. Že to ode mne chtějí, že na to – některé až dychtivě – čekají. Že ony prostě již nevydrží déle snášet, abych kolem nich jen tak chodil, abychom se trvale jenom potkávali, či po sobě pokukovali.  Mám nebezpečný a hlavně klamný pocit, vnucující mi snad přímo povinnost dotknouti se ženy, jež podle mého přiopilého myšlení dotknutí očekává.

 

     Je to nebezpečný, pomýlený, tupý a falešný sebeklam. – Ano, pojď, šlechetný můj rytíři, přibliž se, vzchop se již a sáhni na mne – na mě, vstřícnou ženu. Přilož dlaň, či alespoň prstíček, našeptává mi lump alkohol. - Je to vlastně čistá hrůza, děs, ohavný můj sebeklam – byť prakticky nenaplňovaný.

 

     Mnohokrát jsem si již řekl, že nechci a nemohu dále toto prožívat. Opakovaně žádám až prosím:  V mém - i ve společném našem zájmu – odvádějte mě od pití, nechtějte abych pil. Tlačte mne od konzumace alkoholu. Můžeme si potom být vděčni navzájem. Ženy si s ulehčením oddechnou, osvobozeny od mého potencionálního dotýkání – a já se přiblížím reálnějšímu pohledu na život, prostřednictvím jeho nedeformované, střízlivé tváře. Pravdivěji to také bude odpovídat stupni mých sexuálních možností. Ty jsou v mém případě při plné střízlivosti prachobyčejné (až slabé?), ve stavu opilosti potom takřka nulové.

 

     Je-li toto postižení izolovaným problémem toliko a pouze mého já, potom buďte rádi, štěstím si až poskočte. A znovu prosím - odvádějte mě od konzumace alkoholu.

 

duben 1995

 

 

     Když si dnes - po mnoha letech - pročítám svůj tehdejší text, musím se docela pobaveně pousmát. Ano, psal jsem to tenkrát se značnou nadsázkou, ono to vlastně nebylo ani zdaleka tak horké. Jak mé popíjení, tak i to “hrozné ponoukání”. Skutečně jsem nikdy nebyl žádnou ženou napomínán, usměrňován, kárán – ono také mé počínání bylo vlastně nepočínáním, bylo toliko něčím, co (možná) viselo ve vzduchu. Ovšem v určité míře ta jakoby “zoufalost” odpovídala mým tehdejším stavům a pocitům, to si musím přiznat i nyní, na stará kolena. 

 

     Dodnes si doma občas popíjím, dopřávám si přiměřeně piva, povětšinou lahvového. A pravda – každý den ráno připíjíme (s manželkou) štamprdličku slivovice - “na červa”. Žijeme dost izolovaně, mohu se tedy dotýkat pouze své ženy – někdy k tomu i dojde – nepozoruji, že by jí to vadilo (jistě, bylo by slušné zeptati se vždy předem). A samozřejmě – s přibývajícími roky postupně vyhasínám, jak se sluší a patří.

 

     Protože jsem před čtvrtstoletím problém správně pojmenoval, patrně tím byl skutečně z poloviny vyřešen. Ty poučky asi mají něco do sebe. 

 

     A potom je tady ještě jedna věc. Bylo to sepsáno v dobré víře, mnohem dříve než vypukly všechny ty “sexsyobtěžovatelské aféry” dnešního světa. Uznávám, i ty mohou mít občas reálné jádro - a dokáží potrápit.

 

srpen 2021