Když Hugo příliš hugínovatí

 

 

Vnitřní zneklidnění, to není pro píšícího kafrala dobrá věc, jen málokdy to něčemu pomůže.

Ovšem udržte se bez zneklidnění, kdy třeba venku slunko žhne a v pokojíku počítač usilovně funí.

To potom třeba i zapařený zadeček a potničky pod kolenem. 

I tak zoufale občas valím kouličku z lejna mého současného bytí.

Rozžhavené těžkochvilné kladivo utlouká můj olysalý bramboroid,

v němž zteplalé pepsiny postupně vytlačují mozek.

V poklopci namísto šourku nevábná mazlavá hmota.

I ten pachtící se počítač si přihřívá svou polívčičku horkým dechem věčného fagotisty

a kurzor šukající po obrazovce odsává poslední zbytky vlhkosti z mých věčně zarudlých očí.

 

Tak jen si zadej – a tiskárna kterákoliv vybzučí ti obsah tvého odvodnění, odmocnění, zneschopnění.

Vždyť síť je plná, jak v Norsku při pobřeží, jen místo ryb v ní haldy hnoje leží,

zápisy, mejly, dopisy – každého podělí ten “vindous” všech prdelí...

... a také vaginál, orál, anál – vždyť je to jako kanál,

vaginál, orál, análek, stále jen dopředu a nazpátek. 

Tak nečum už na to porno, to dej si raději volno,

a nehraj ani karty - Spider soliter či tamty,

nehledej ani miny, či pitominy jiný!

Ten počítač tě udělá - z hlavy ti včelín nadělá.

 

A pak se mi roztočí dvě pěny na kávě,

noha je v rukávu, ruka je v nohávě,

kos piští v kopuli, děsí mě ušáci,

pod čelem bambuli, zle vyjí vlčáci.

Bolí to maminko, pofoukej malinko,

dvě pěny na kávě, ruka je v nohávě,

bolí to, maminko, pofoukej malinko,

dvě pěny na kávě – a to je moc,

a to je moc...