HUGO  SE  V  PRÁCI  ROZČÍLIL

(mládeži nepřístupno!)

 

 

                                                                                                 ÚP v Jihlavě – 15.5.1996

 

          Ty čurybrčko Pavlíku! Co jen si vlastně myslíš? Ty snad trvale žiješ představou, že v práci nemám do čeho píchnout – a ještě, že mě to co dělám, snad i docela baví. Osle!

 

          Upozorňuji Tě, zbytnělý žalude, že archy uchazečů (ukončivších rekvalifikaci), jsou dle mého názoru (pro mne zcela jistě) toliko k zblití a na veliký pekáč! Pravda, pro někoho možná na velikou pičičandu nejsou (pro tebe?) – nuže, ať si je onen někdo sestavuje sám. Vždyť nejenom já mám na úřadě PC, nejenom mé jsou spisy rekvalifikací a rekvalifikantů.

 

          Vždyť já mám všech výkazů a statistik – i bez těch úchylných lejster “dojetejch” rekvalifikantů – vskutku vrchovatou prdel. A ve všech údajích stále nepřehlednější mrdník! Jsem totiž mizerný ouřada.

 

          Že ti to samotnému není blbý, ptáku jeden bestiální, přidělávat mi trvale další práci, další psaní, další administrativní masturbačku. Zrovna Ty, který zavře svoji užvaněnou tlamu – a má uklizené pracoviště, má vyřízeno. Bejku, což to nechápeš, když už třetí měsíc na ty výkazy hážu lejno?

 

          Kurva, chlape k nasrání, uvědom si, že mne může uprcat každá zkvašená kontrola (a že se zase už chystá!) na tolika věcech, že se z toho budu lízat až do penze. Snad doslova i pro šesták! A kdo může s něčím na Tebe? Ani hovno – tak jsi neprůstřelný v tom svém mletí klapačkou! Tak tedy Huga  n e s e r !  Nech mne ještě chvíli žít – a nad určitými věcmi občas zapřemýšlej.

 

          Mám stále častěji velikou chuť vyházet ty vyprcané rekvalifikační spisy z okna, celou tu hromadu sesmolených kravin. Bojuji s tím, snad se zase opanuji. Ale přidat jakýkoliv papír “nanovo”? Hovno! Do pytle! Akorát tak  v o j e b a t !

 

          Pavko, kamaráde můj, buď zdráv, buď vesel – mě ovšem už neser! Jasné?

 

          Ahoj, “Hugo” v.r.

 

 

Připodotknutí (září 2021):

          Pavel byl osmnáct let mým kolegou a nejbližším spolupracovníkem na úřadě. Byli jsme celkem dobří kamarádi, v mnoha věcech jsme si rozuměli. Pavka byl ovšem chlapíkem poměrně “zabejčilým”, na mírnou domluvu (natož pak na jemné náznaky) příliš nereagoval. K jeho “usměrnění” bylo vždy nutno přikročit razantně, jinak nebylo možno uspět. Výše uvedený text je toho dobrým dokladem. Náš jinak solidní pracovní vztah to nijak zásadně nenarušovalo, což bylo vlastně obdivuhodné.

          Pavel odešel do zaslouženého důchodu dva roky přede mnou, spokojeně dožívá na vsi, s láskou se věnuje zejména muzice.

          (Inu – občas jsem byl opravdu dobytek, dnes se za to takřka stydím.)