Jak jsem chlácholil britskou Covidku  (březen 2021)

 

Je to černé jako důlní vrt, nutí se mi do postele smrt.

Ať prý jí to nemám za zlý, že se se mnou ráda mazlí, 

nutí se mi do postele smrt.

 

Málo to chápu, sípám a tápu,

málo to chápu, zaháním splín,

špatně to chápu, blouzním i tápu,

špatně to chápu – jsem jako stín.

 

Ačkoliv vím o životě prd, nutí se mi do postele smrt.

Zubatě se na mě směje, kostřička se chladem chvěje,

nutí se mi do postele smrt.

 

Jakž takž to chápu, sípám a tápu,

jakž takž to chápu, zaháním splín,

možná to chápu, blouzním i tápu,

možná to chápu, třeba jen sním. 

 

Už je to tady, možná jsem i hrd, přilehla mi do postele smrt.

Vlezla mi až do pyžama, že už nechce ležet sama,

přišla za mnou do postele smrt.

 

Celé to chápu, byť sípám i tápu, 

celé to chápu, odháním splín,

plně to chápu, blouzním i tápu,

plně to chápu – už hladím jí klín,

všechno to chápu, slepě se sápu,

všechno to chápu – a hladím jí klín...